Elektrická vozidla a osoby se zdravotním postižením

V poslední době se čím dál více hovoří o tom, že užívání elektrických vozidel může představovat značné výzvy pro osoby s omezenou mobilitou. Pro některé z nich mohou být překážky prostě příliš vážné.

Elektrická vozidla by měla teorii představovat ideální volbu pro řidiče se zdravotním postižením – absence manuální převodovky a pokročilé asistivní systémy umožňují pohodlnější jízdu než u benzinových automobilů. Navíc je vysokonapěťová instalace schopna napájet nezbytná zdravotnická zařízení. Problém však nastává ve chvíli, kdy se řidiči dostanou k nabíjecím stanicím, což je bod, kde situace často skončí na nátlaku.

První varovný signál přichází z Velké Británie, kde se odhaduje, že do roku 2035 se až 1,35 milionu britských řidičů se zdravotním postižením může spolehnout na veřejné nabíjecí stanice. Mnohé z nich však nejsou dnes ani zdaleka přizpůsobené – nacházejí se na chodnících, s těžkými kabely a konektory, které vyžadují značnou sílu k připojení. Co je horší, žádná z 15 tisíc rychlých a ultrarychlých nabíjecích stanic ve Velké Británii neodpovídá plně standardu BSI PAS 1899, který byl vyvinut včetně britského Ministerstva dopravy s ohledem na mobilitu osob se zdravotním postižením.

Standard sice existuje, ale postrádá právní závaznost, což znamená, že ne všichni tento standard dodržují. Existují sice firmy, které se snaží aplikovat určité úpravy – širší nabíjecí stanice, terminály ve správné výšce nebo výtahy pro odlehčení kabelů – avšak dle zjištění Autocar.co.uk zůstávají tato řešení spíše okrajová. Chybí také ucelený systém monitorování dostupnosti nabíjecích stanic, což komplikuje sledování pokroku. Navíc se ukazuje, že infrastruktura není rovnoměrně rozmístěná – až 43 % všech nabíjecích stanic v Británii je soustředěno v Londýně a jihovýchodě, zatímco jiné oblasti a dálnice jsou značně poddimenzované.

Pro Českou republiku by ukazatel z Velké Británie měl sloužit jako varování. Kabely nabíjecích stanic jsou skutečně těžké a nepraktické, přičemž mnohé stanice neposkytují ani základní dostupnost. Sice i tankování na tradičních čerpacích stanicích není vždy šetrné k osobám se zdravotním postižením, ale obvykle je možné se spolehnout na pomoc personálu. Před nabíjecími stanicemi však nikdo obvykle není, a proto by měly být konstruovány s ohledem na všechny uživatele.

Co bychom měli udělat? Myslím, že jsme se již dostali dostatečně daleko v rámci elektrifikace infrastruktury, abychom nemysleli pouze na to, že nabíjecí stanice musí být přítomny, ale abychom se rovněž zaměřili na jejich kvalitu. Proto navrhuji udělat právě to, co doporučuje Británie, ale jít ještě o krok dál a vytvořit právní předpisy, které zajistí jejich dodržování. Dalším řešením by mohlo být zavedení nového standardu ISO, obdobného normě ISO 21542:2021, která v oblasti stavebnictví zaručuje přizpůsobení objektů potřebám osob se zdravotním postižením.